Lezecký Klub Mělník  

Motto:

---

Kuba: "Náčelníku, kolik budem brát cepínů?"

Náčelník: "Jsme čtyři, tak nám 4 cepíny stačej, stejně polezem ledy jenom s hornim lanem"….

Po loňském vydařeném zájezdu do zimních Tater, kdy jsme vzali „chodeckým“ útokem 2 štíty ve Velké Studené dolině, jsme i letošní rok chtěli Tatrám ukázat, co to znamená, když do hor přijedou pískaři. Tentokráte to měla odnést Dolina Zeleného plesa.

Už od Vánoc nemluvil Skipi o ničem jiném, než o výstupech po bílých stráních třpytících se v odpoledním slunci s blankytně modrou oblohou nad hlavou, jakožto aktivním odpočinku od přibývajících stresů v práci. A tak v pátek večer vyrážíme-bez Skipiho-nedostal dovolenou.

David Houska sice také odřekl na poslední chvíli, ale chlapsky se vykoupil lahví slivovice, kterou trefně nazval „Bílá hůl“.

Již osvědčená sestava slibovala nadprůměrné lezecké zážitky : instruktorským kurzem a zkušenostmi vybavený Náčelník, na ledy nadržený Martin Chroumal, Honza Švanda coby lezecký benjamínek, ale už po očku pošilhávající po čtyřkovém zimním lezení a nakonec nikam se neženoucí, rozvážlivý, garant poklidného průběhu zájezdu, tedy já, Hodný Kuba.

Po příchodu na chatu , menších peripetiích s ubytováním nakonec získáváme luxusní apartmán pro 4 osoby ( 430,- Sk s polopenzí)

Ještě ten večer přichází Náčelník na pokoji s návrhem seznámit nás se svými nejnovějšími poznatky získanými na nedávném školení instruktorů v Alpách. Návrh je kvitován s nadšením, ale jen do té doby, než se Náčelník zmíní o nákladech spojených s tímto instruktorským kurzem a následném návrhu na jejich alespoň částečné uhrazení ostatními členy oddílu. Návrh nejenže nevzbudil u přítomných členů pražádný jásot, ale někteří nejmenovaní jedinci se dokonce na protest odebrali do věčných lovišť. Zbytek večera si autor těchto řádků nepamatuje neb se probudil až na večeři. Pouze si matně vzpomíná na Náčelníkem několikrát opakovanou větu, že na horách je nejdůležitější vyrazit na tůru zavčasu…

Hned ráno po snídani, po zhodnocení počasí, lavinového nebezpečí, kontrole pípáků, po vrácení se pro zapomenuté šrouby do ledu, vyrážíme v 10:00 zdolat Východnú Žeruchovú vežu ( 2080m) jihovýchodnou roklinou ( dle průvodce klasifikace II , doba výstupu 1h ) . Jak se blížíme pod stěnu, je čím dál tím patrnější, že první délka je celá vyledněná , což lze také odvodit od náhlého zrychleného tempa ledobijce jménem Chroumal. Ve stejném tempu tahle ledová fréza také zdolává první délku a dobírá Honzu. Zbylá dvojka dole na bez tak již ukloněném nástupu má problém s nedostatkem cepínů, což Náčelník řeší rozkazem "Spusťte nám cepíny na laně!".

Nutno podotknout, že již během výstupu Martina s Honzou kolem nás náhle prosvištěla čepice, následována za chvíli rukavicí a korunou všeho se zdál být pád šroubu, který si to již mířil do údolí, ale byl na poslední chvíli lapen brilantním zákrokem jednoho člena oddílu, za kterýžto by se nemusel stydět ani v poli hrající baseballista americké profi ligy. Když už se zdálo, že mých zákroků nebude třeba, slyšíme náhle ze zhora Švandičovo : "To je zmrrrd…. bachááá ... letííí!"

Chytání cepínu padajícího z 20 metrů jsem si bleskurychle rozmyslel a už schovávám hlavu pod tělo Náčelníka… Další cepín sice už při spouštění nespadnul, zato se ale další opět záhadně vycvakl z karabiny, aby zůstal za špičku jemně zaseklý 10 metrů nad námi a hrozící každou chvíli pádem na naše hlavy. Po této zkušenosti Honza po celý zbytek zájezdu a doufejme, že i jednou provždy, zanevřel na karabiny bez pojistky.

Další 2 délky byl vysněžený žlab končící sněhovým hřebínkem. 50° sklon nečinil Náčelníkovi s Martinem větší potíže, a tak postupují nejištěně vzhůru . Při pohledu na ledový práh pod námi se radši s Honzou navazujeme a slušně se ptáme Náčelníka, jestli by se do takového terénu neměly dávat sněhové kotvy jako postupové jištění. Odpovědí je nám jen nevěřícné kroucení Náčelníkovy hlavy a navrch historka ze školení instruktorů, kde Náčelník lezl 60° ledy bez cepínů. Z toho usuzujeme, že nám Náčelník žádné sněhové kotvy nedá a opatrně lezeme systémem štand – štand dál.

Čtvrtá délka vede po skalnatém hřebínku s občasnými sněhovými a kosodřevinovými pasážemi. Jelikož jsou již dvě hodiny, popis jednotlivých délek dle průvodce ani náhodou neodpovídá skutečnosti a vrchol je stále v nedohlednu, velice správně s Honzou usuzujeme, že jsme asi zabloudili do jiné cesty. Ale jelikož Náčelník před námi právě dolézá pátou délku na štand k Martinovi a hodnotí právě vylezený úsek jako velice výživný, rozhodujeme se dále pokračovat v Náčelníkových šlépějích v očekávání pořádného tatranského lezení. Neohroženě se s jedním cepínem pouštím do mixového koutku, nedbajíc předtím potupné Náčelníkovy nabídky na odjištění této délky horním lanem. Náčelník s Martinem tedy pokračují dál, zatímco já se už 15 minut marně pokouším do toho koutku nastoupit. Možnosti postupového jištění žádné, to samé platí o chytech, a tak začínám cepínem hledat pod sněhem spásnou tatranskou trávu. Nacházím a už si tu šinu nahoru s nohama na rozpor jak v komíně ve Skaláku. Neraduji se však dlouho, kout se stává kolmějším, alespoň že už mám pod sebou 2 smyčky za hroty. Zatímco levá ruka drží cepín zaklíněný za zamrzlý kámen, pravá se marně snaží udržet na tření ledem pokrytou stěnu. Nepomáhá ani výměna cepínu do druhé ruky, jediné co pomáhá, jsou nadávky směrem k Náčelnikovi skrz „dostatečný“ počet cepínů. Zakládám další jištění a ze zvyku beru karabinu do pusy. Mráz udělal své a od té doby značím trasu výstupu ne jedním, ale hned několika „červenými body“, přesně v duchu tradice Kurta Alberta.

Po odvážném manévru, kdy jsem měl nohu téměř za zády, vykukuji přes závěrečnou převěj a z posledních (samozřejmě psychických) sil se snažím zaseknout cepín do sněhu, leč marně. Sníh je měkký a cepín jím projíždí jako nůž máslem, a tak situaci řeším leopardím skokem po vyčnívajícím kameni na levé straně a je vyhráno.

Když Honza dolézá ke mně na štand, tak zjišťujeme, že jsme tuto délku lezli 1,5 hod, a že Náčelník s Martinem jsou už několik délek před námi. Je 15:30 , a tak padá rozhodnutí zahájit sestup stejnou cestou dolů. To vše za cenu drastických materiálových ztrát na slaňovacích smyčkách, přičemž poslední délku v ledopádu slaňujeme na jednoducho až k nástupu, jelikož máme na 50m slanění jen jedno 50 m lano.

Na chatu dorážíme v 18:15, kde se už čtvrt hodiny podává večeře. Martin s Náčelníkem dorazili dlouho před námi a ještě před večeří mohutně zapíjejí zdolání vrcholu karlovarským likérem, což se má později některým ledobijcům vymstít :)

Po zhodnocení tůry se já a Honza shodujeme, že čtyřkové cesty si letos o naší účasti mohou ledatak nechat zdát a na druhý den ráno plánujeme prásknout Jahňačí štít (2229m) turistickou cestou.

Tak se také děje a ráno vyrážíme do Červené doliny. Náčelník nečekaně po prvních sto metrech obrací zpět. Jeho zřejmou nechuť pustit se do takového prásku svádí na bolavou achilovku, ale jeho výmluva je okamžitě prohlédnuta a odchází se svěšenou hlavou na chatu.

Pomocí jümaru sundáváme lano zanechané včera ve stěně a už stoupáme do Kolového sedla. Z něj je parádní výhled na Kolový štít ( 2418m) a Karbunkulový hrebeň , na který máme zálusk příští den. Ze sedla dorážíme více méně po hřebeni na vrchol a pořizujeme obligátní vrcholová fota , , . Autor těchto řádků by se rád pozastavil nad neuváženým jednáním zbylých členů tůry, kteří svým postupem bez jištění na turistické cestě riskovali případný pád do údolí, a proto se nechal na nebezpečných úsecích ukázkově odjistit, aby tím názorně demonstroval bezpečný postup v horském terénu. Nicméně reakce ostatních byla více než chladná, čemuž nelze připisovat teplotu okolního vzduchu neb už od ráno svítilo slunko a bylo jen lehce pod nulou.

Po návratu na chatu následoval již avizovaný kurz vyhledávání zasypaného člověka v lavině, samozřejmě po předcházejícím slibu Náčelníka, že kurz bude bezplatný. Vybaveni nejmodernějším vybavením, rozumněj lopatou z Baumaxu za 125 Kč a stanovými tyčkami coby lavinovou sondou vyrážíme na dosud nikým nedotčenou pláň za chatou a spolehlivě nacházíme zahrabaný pípák v jediném Náčelníkem ušlapaném místě :).

Na doporučení 2 horolezkyň z Jablonce padlo rozhodnutí přejít příští den Karbunkulový hrebeň ( dle Puškáše za II, 1,5 hod. ) . Jejich vyprávění o tom, jak je zachraňovali kolegové z oddílu nás nechalo zcela klidnými, a tak druhý den ráno v 8:00 vyrážíme do Jastrabieho sedla , odkud je parádně vidět severní stěna Lomnického štítu ( 2632m), Pyšných štítů a hřeben vedoucí na Čierny štít (2434m) . Odtud postupujeme ve dvojicích souběžně na laně , zpočátku po hřebeni, později po severní straně, která je kompletně namrzlá a ztěžuje tak možnost postupného jištění, což my s Honzou řešíme postupem štand-štand, zatímco druhá nezodpovědná dvojice před námi to úplně opomíjí a bůhví proč dál pospíchá souběžně, aniž by se stačila kochat nádhernými rozhledy kolem sebe třeba na Belianské Tatry nebo Kolový štít s Belasou věžou . Nejhezčí pasáž čeká v samém závěru, kdy se jde po zasněženém hřebínku až do Belasého sedla.

Po příchodu na chatu přesně na večeři zjištujeme, že Náčelník s Martinem dorazili asi 2 hodiny před námi a za tu dobu stačili zkrátit Bílou hůl na polovinu. U večeře hodnotíme tůru jako velice zdařilou, nicméně čas udávaný průvodcem, tedy 1,5 hod, si opravdu lze představit jen stěží - nám to trvalo 9,5 hod. Ale i tak nám to nekazí radost a malinko si my pískaři honíme trika před horolezkyněmi z Jablonce, ale jen do té doby než se dozvíme, že slečny vyvádějí ve Skaláku VIIc. Naše ješitnost nám okamžitě velí chopit se Budvaru a ukázat naše kvality na jiném poli. Zde bych chtěl vyzvednout hlavně kvality Náčelníka, který statečně zvedl prapor L.K.Mělník ze země a objednával jednu rundu za druhou. Bohužel se ukázalo, že podcenil účinky Bílé hole a jako první se loučí ze závěrečného večera. Bujaré veselí pokračovalo do zhruba jedné hodiny ranní, ale když za stolem usnula i taková esa jako třeba autor sám, bylo načase jít do hajan.

Poslední den jsme už se všemi věcmi odešli na ledy pod Svišťovku , kde si Martin připisuje další ledový skalp. Jsme svědky záchrany vrtulníkem 2 Čechů z Jahňačího štítu, což není moc povzbudivé představení, ale naštěstí už nikam nestoupáme a vyrážíme dolů k autu.

Tak to byly letošní Tatry očima jednoho z účastníků. Vy ostatní už příště neváhejte a na nebezpečí nehleďte, protože jestli nás vždy povede Náčelník, tak se nám nemůže vůbec nic stát :)