Cesta pro klokany
S tím jak se blíží třicátý věk života, začíná už
člověk tak trochu bilancovat nebo se, nedej bože, dokonce starat o to, aby
tu po něm taky něco zbylo.
Jelikož se ale člověk za těch 30 let už toho nabilancoval v hospodě dost a dost, na stejném místě se nezřídka kdy rozhodne pro něco, co tu ještě nebylo, pro něco výjimečného, zkrátka pro vstup na pole neorané.
Někteří po vystřízlivění a uvědomění si , co že to komu či sobě vlastně slíbili, situaci řeší po svém a nechají si např. vyrobit půlitr se svým jménem a s tímto pak pokračují v bilancování tamtéž.
Ti odvážnější se rozhodnou pro něco výjimečnějšího. Samozřejmě se to ale nesmí přehánět.
Vstoupit na pole neorané tím, že na něm rovnou i zaseju, nelze brát jako příklad hodný následování ( promiň Skipi :) .
Jiní se rozhodli pro něco méně radikálního, a sice zanechat na Mělnicku pár kil železa ve skalách, a tím se navždy zapsat do horolezecké historie zdejšího kraje. A o tom je pár těchto následujících řádků.
Snad z mladické nerozvážnosti, ano mám na toto adjektivum stále ještě do března 2006 nárok, jsem v srpnu 2005 podlehl Švandičovu nátlaku a souhlasil s nápadem udělat v Dubských skalách nějakou tu cestu. Švandičův elán pramenící z jeho 22 let mě už dávno přešel, a tak jsem se k celé věci zpočátku stavěl více méně lhostejně. Ale už o pár dní později jsem si uvědomil, že by to vlastně mohla být ona příležitost na nějaký ten nezvyklý bilanční počin a o to s větší vervou jsem se do celé akce vrhnul.
Po obstarání materiálu a následné výrobě u Luboše Martínka jsme vlastnili 10 kruhů, jeden za cca 140 Kč. Podomácku vyrobené navrtáváky ze stavebnice Merkur a stejným stylem vyrobené rouráky se nám zdály dostačující, a tak 31.8. vyrážíme do Truskavenského dolu, na stěnu u Klemperky
. Švandičův projekt vedoucí výrazným vhloubením má hned několik slabin.
Ač na pohled logická linie 
, největším problémem je kvalita materiálu. Také 2 břízky v cestě by mohly
v lezení překážet , nemluvě o mechu ve výlezu.
Osazení prvního kruhu
předcházelo vylomení hned několika klíčových chytů, a tak se rozhodujeme
ponechat v cestě první břízku, která se ukázala jako spolehlivé madlo pro
zdvih ke kruhu. Druhý den se navazuji na první konec já a rozporem od prvního
kruhu vzlínám ke druhé břízce, která se ukáže být 4 metry nad kruhem jako
výborné jištění, a tak o jejím setrvání v cestě nemůže být pochyb. Vrtání
navrtáváku a držení se druhou rukou dunivého bloku trvá naštěstí jen chvíli,
a tak úplnému osazení druhého kruhu brání jen nedostatek olova na temování.
Ještě ten večer voláme zkušenému prvovýstupci Vencovi Portovi, který nás vybaví
kvalitními olověnými trubkami ( naše olověné pláty z autobaterie nebyly to
pravé ořechové, nemluvě o problému kam s kyselinou ).
Den D přichází 5.9.2005, kdy po dotemování druhého kruhu zbývá už jen poslední kruh pod rajbasovým výlezem. Švandič odvážně zavrtává ve stěně bez možnosti odpočinku a zanedlouho je osazen i ten. Ještě zabetonovat díry po navrtávácích a kolem kruhu a cesta je nachystaná pro první přelezení. Pro tuto slavnostní chvíli jsme přizvali i Náčelníka s Vencou Portem, na jejichž popud jsme cestu posléze oklasifikovali VIIb pro bouldrový rajbasový výlez , byť dobře odjištěný.
A jak že se cesta jmenuje? Jelikož jsme se chtěli ukázat před ostatními a hlavně před Skipim jako soucítící kamaradi, tak jsme naši první cestu věnovali právě jemu a Káče.
Nechci se moc chlubit, ale domnívám se, že jsme se vzhledem k mým blížícím se kulatinám zavčasu jaksepatří vytáhli. Na rozdíl od Skipiho, který ( se ) vytáhl evidentně pozdě :)
Ale teď vážně. Přejem Vám se Švandičem, ať se má malé klokáně k světu, a až někdy budete mít namířeno s potomkem do Truskavenského dolu, tak minimálně lano s sebou. Cesta pro klokany je výborně odjištěná, a když na to nedej bože přijde, tak se dá odjistit i s horním lanem :)
Kuba a Honza Švanda
září 2005
Jelikož se ale člověk za těch 30 let už toho nabilancoval v hospodě dost a dost, na stejném místě se nezřídka kdy rozhodne pro něco, co tu ještě nebylo, pro něco výjimečného, zkrátka pro vstup na pole neorané.
Někteří po vystřízlivění a uvědomění si , co že to komu či sobě vlastně slíbili, situaci řeší po svém a nechají si např. vyrobit půlitr se svým jménem a s tímto pak pokračují v bilancování tamtéž.
Ti odvážnější se rozhodnou pro něco výjimečnějšího. Samozřejmě se to ale nesmí přehánět.
Vstoupit na pole neorané tím, že na něm rovnou i zaseju, nelze brát jako příklad hodný následování ( promiň Skipi :) .
Jiní se rozhodli pro něco méně radikálního, a sice zanechat na Mělnicku pár kil železa ve skalách, a tím se navždy zapsat do horolezecké historie zdejšího kraje. A o tom je pár těchto následujících řádků.
Snad z mladické nerozvážnosti, ano mám na toto adjektivum stále ještě do března 2006 nárok, jsem v srpnu 2005 podlehl Švandičovu nátlaku a souhlasil s nápadem udělat v Dubských skalách nějakou tu cestu. Švandičův elán pramenící z jeho 22 let mě už dávno přešel, a tak jsem se k celé věci zpočátku stavěl více méně lhostejně. Ale už o pár dní později jsem si uvědomil, že by to vlastně mohla být ona příležitost na nějaký ten nezvyklý bilanční počin a o to s větší vervou jsem se do celé akce vrhnul.
Po obstarání materiálu a následné výrobě u Luboše Martínka jsme vlastnili 10 kruhů, jeden za cca 140 Kč. Podomácku vyrobené navrtáváky ze stavebnice Merkur a stejným stylem vyrobené rouráky se nám zdály dostačující, a tak 31.8. vyrážíme do Truskavenského dolu, na stěnu u Klemperky
. Švandičův projekt vedoucí výrazným vhloubením má hned několik slabin.
Ač na pohled logická linie 
, největším problémem je kvalita materiálu. Také 2 břízky v cestě by mohly
v lezení překážet , nemluvě o mechu ve výlezu.Osazení prvního kruhu
předcházelo vylomení hned několika klíčových chytů, a tak se rozhodujeme
ponechat v cestě první břízku, která se ukázala jako spolehlivé madlo pro
zdvih ke kruhu. Druhý den se navazuji na první konec já a rozporem od prvního
kruhu vzlínám ke druhé břízce, která se ukáže být 4 metry nad kruhem jako
výborné jištění, a tak o jejím setrvání v cestě nemůže být pochyb. Vrtání
navrtáváku a držení se druhou rukou dunivého bloku trvá naštěstí jen chvíli,
a tak úplnému osazení druhého kruhu brání jen nedostatek olova na temování.
Ještě ten večer voláme zkušenému prvovýstupci Vencovi Portovi, který nás vybaví
kvalitními olověnými trubkami ( naše olověné pláty z autobaterie nebyly to
pravé ořechové, nemluvě o problému kam s kyselinou ).Den D přichází 5.9.2005, kdy po dotemování druhého kruhu zbývá už jen poslední kruh pod rajbasovým výlezem. Švandič odvážně zavrtává ve stěně bez možnosti odpočinku a zanedlouho je osazen i ten. Ještě zabetonovat díry po navrtávácích a kolem kruhu a cesta je nachystaná pro první přelezení. Pro tuto slavnostní chvíli jsme přizvali i Náčelníka s Vencou Portem, na jejichž popud jsme cestu posléze oklasifikovali VIIb pro bouldrový rajbasový výlez , byť dobře odjištěný.
A jak že se cesta jmenuje? Jelikož jsme se chtěli ukázat před ostatními a hlavně před Skipim jako soucítící kamaradi, tak jsme naši první cestu věnovali právě jemu a Káče.
Nechci se moc chlubit, ale domnívám se, že jsme se vzhledem k mým blížícím se kulatinám zavčasu jaksepatří vytáhli. Na rozdíl od Skipiho, který ( se ) vytáhl evidentně pozdě :)
Ale teď vážně. Přejem Vám se Švandičem, ať se má malé klokáně k světu, a až někdy budete mít namířeno s potomkem do Truskavenského dolu, tak minimálně lano s sebou. Cesta pro klokany je výborně odjištěná, a když na to nedej bože přijde, tak se dá odjistit i s horním lanem :)
Kuba a Honza Švanda
září 2005
©2005