horoknihy sambarsport chs

bergsteigen

Pravě je online:

  LEZECKÝ KLUB MĚLNÍK

    
     
Totes Gebirge - červenec 2012

Na konci 90. let zažíval L.K. Mělník zlatá léta pískovcového lezení. Lezlo se hodně v Roklici - Údolka VIIb na Sušickou věž), na Suškách  - Jirka), ve Skaláku  - Kapelník), v Tisé a samozřejmě na domácím písečku, tj. dubské strouhance  - Zdenda, Kontiki VII na Vlhošti). Více fotek Dubkých skal najdete na starých stránkách Jirky Šenberka o Rači).
Z tehdejší lezecké sestavy už dnes bohužel někteří vůbec nelezou. Zvládli ještě překonat první lezeckou překážku, tj. navázaní vztahu, ale druhá překážka (svatba a následně děti) vystavila lezení nemilosrdnou stopku. O to více začalo přibývat cyklistů, domácích kutilů či zahradníků :)
Když jsem jednou takhle v květnu 2012 potkal Jirku Šenberka v Šatlavě, zavzpomínali jsme se slzou v oku na ona 90. léta a dohodli se, že spolu někam vyrazíme jako za starých časů. Na lano se sice Jirkovi nechtělo, ale dohodli jsme se na rakouských Alpách – Totes Gebirge. Jirka tam ještě nikdy nebyl a tamější feraty se zdály být snadným cílem i pro manželku Simonu. Pro náš plán se nadchnul i zahradník Čmelák s manželkou Lenkou. Jediný možný termín padnul na červencové svátky 5-6.7., které ten rok vycházely na čtvrtek a pátek. Spolu s víkendem dostatečný počet dní na to, abychom vzali Mrtvé hory útokem.

Nakonec se naše výprava rozrostla ještě o současnou generaci LKM (Iva s Vítkem, Zdena s Honzou) spolu s cyklisty (Myška s Michalem). A tak vyrážíme ve čtvrtek ráno v 5:00 z Mělníka v plně obsazeném Mazánkovi (Zilvarovic transporter pro 8 lidí), následováni Roomsterem. Celkem tedy početná výprava 12 lidí.
Předpoveď počasí slibovala odpolední bouřky, takže se po příjezdu na parkoviště v Hinterstoderu moc nezdržujeme a vyrážíme s plnou polní vzhůru na chatu. Začátek cesty vede jedním z nejhezčich údolí, co znám - rovina lemovaná vápencovými stěnami a uprostřed toho hospoda s vychlazeným Goesserem :). U vodopádu v polovině cesty je už na některých znát, že nevyužití materiálové lanovky na batohy byla chyba . Od vodopádu se náš 12ti členný peleton značně rozmělnil, za což nemohly jen těžké batohy. Nekteří se věnovali fotografovaní, mykologii  - hřib koloděj) či se pokukovaním do mapy snažili popostrčit chatu směrem dolů.
Kolem druhé hodiny začíná hřmít, což ale na naše tempo nemá vliv neb většina z nás je už stejně na chatě a Čmelák se nachal slyšet, že do něj klidně může praštit blesk, aspoň by už nemusel jít nahoru. Nakonec jsem musel na Čmeláka použít známou fintu s plechovkou Budvaru, který jsem si připevnil zezadu na batoh a neustále sliboval, že už tam budem. Po doplazení se na chatu Prielschutzhaus - pohled od chaty) a prvním pivu je jasný, že ten den toho už víc nezvládneme . Otvíráme účet na baru a doplňujeme tekutiny mocnými doušky Radlera. Chata je narvaná k prasknuti (hlavně Čechy), což se projevuje tak, že bydlíme jak sardinky v kamrlíku s přesně 12ti palandama .
Pátek je hlavním útočným dnem. Rozdělujeme se na 3 úderné skupiny: skupinu A (turisti), skipinu B (feratisti) a skupinu C (lezci). Zatímco skupina A i B si užívají spokojeného spánku, skupina C vstává ve 4:30, aby vzala útokem nejvyšší horu Totes Gebirge, Gross Priel (2515m). Puvodní návrh vstávat už ve 4:00 byl striktně zamítnut polovinou skupiny C se slovy, že jsme přece na dovolené, a že se kvůli půlhodině svět nezboří. Druhá polovina skupiny C zkoušela chvíli namítat něco ve smyslu, že podle předpovědi má přijít kolem 17:00 bouřka, a že by bylo možná lepší vstávat ještě dříve než ve 4:00, ale tento návrh neměl šanci na úspěch. To prý radši první půlka skupiny C nikam nepůjde a bude celý den na chatě. Čili jsme vstávali ve 4:30 - pohled od chaty na Spitzmauer.
Nástup pod 13ti délkovou cestu Stella nám chvíli trval - cestou pod nástup), takže nakonec nalézame do stěny kolem 8:00. Prvních 5 délek je sportovně odjištěných a ne moc náročných, takže se střídáme ve vedení, aby to odsejpalo - 2. délka. Po dosažení hřebene zjišťujeme, že je už dost hodin, tak zvažujeme další pokračování. Ale jelikož to na avizovanou bouřku vůbec nevypadalo - pohled na Spitzmauer), tak pokračujeme dál po hřebenu už lehčím terénem (dalších 8 délek) . Nicméně v poslední délce uz slyšíme v dáli hromy . Nebe už je pod bílými mraky  a nám ješte zbývá asi půlhodina na vrchol po feratě. Naše pozadí zažívají nepěkné chvilky neb jediná možná úniková cesta je ta nahoru vstříc bouřce a po feratovém hromosvodu. Náledující události byly jak z učebnice od Pita Schuberta, jak se to nemá dělat:
Cca 50m od vrcholu začíná drobně pršet (je cca 14:00). Hřmí už nepřetržitě, ale blesky ještě nevidíme. 20m od vrcholového kříže jsem poprvé v životě slyšel Eliášův oheň (jako když srší drát vysokého napětí). Vidět ho opravdu nemusím, takže se kříži oklikou vyhýbáme a utíkáme z vrcholu na sestupovou cestu. Drobný déšť mezitím přešel v průtrž mračen, později v kroupy. Aby toho nebylo málo, tak na sestupovém hřebeni práská jeden blesk za druhým. Věděl jsem, že kousek od hřebenu je velká jeskyně (Preil-Schutzhoehle), kde by se dalo schovat, ale než k ní dojdeme, tak jsme durch Goretex negoretex. Škoda, stačila ona půlhodina, kvůli které se sice nezbořil svět, ale přibylo rozhodně dost šedin. Cestou dolů mi ještě prudký nárazový vítr serve z batohu nepromokavou pláštěnku, ale to už vím, že to zvládneme na chatu bez průšvihu - po sestupu k chatě.
Skupina B dopadla o něco lépe. Na ferátě si užívali pěknýho počasí  - Lenka) a následně výhledů z podvrcholového plata - Čmelák. Vrchol Spitzmaueru byl skupinou dobyt za nádherného počasí . Cestou dolů už to vypadalo, že skupina doběhne do chaty suchou nohou, ale cca 200m od chaty je chytla průtrž, takže byli durch stejně jako skupina C :).
Skupina A dopadla nejlépe. Vytyčený cíl, tedy vrchol Spitzmaueru po turistické cestě , se ukázal být časově náročný a tak za včasu otočila, vyfotila, co se dalo,   a do chaty dorazila přesně v momentě, kdy začala průtrž.
Večer se věnujeme sušení a lízání našich ran. Jedině skupina A nic nelíže a naopak se ještě dodělává na bouldrovce .
Druhý den ráno má následovat další program výstupů, ale je zřejmé, že nikdo s odchodem z chaty spěchat nebude. Nakonec zasáhl osud. Myška si opařila nohu čajem a tak po zralé úvaze skupina A i C balí fidlátka a jede se domů. Batohy si necháváme poslat dolů lanovkou, takže se sestup změnil v příjemnou procházku zakončenou obědem na konci údolí , otužilci se i vykoupali v místním potoku .
Skupina B zůstala na chatě ještě jednu noc a vyrazila na Gross Priel po turistické cestě. Po zkušenosti z předchozího dne je ale zastavila oblačnost pod sedlem, takže vrchol nakonec nedobyli.

Návrat Mazánka domů v sobotu proběhl bez problémů. Naopak nedělní návrat zbylé osádky se protáhl do nekonečných hodin strávených, spolu s tisíci dalších Čechů, v zácpách. Nezbývá, než si z toho vzít ponaučení, ale zároveň i poděkovat Myšce za její nešikovnost , která nás podobného utrpení ušetřila. :)

Za celou skupinu , sepsala polovina skupiny C .

Počet navštěv od 13.04.2005:

Zkuste Firefox!