LEZECKÝ KLUB MĚLNÍK 

          

El Chorro 2008

aneb

Skalní báseň ( Poema de Roca )

Nápad zkrátit zimu pobytem ve španělském El Chorru nevzešel kupodivu z mé hlavy, jak bývá u podobně vydařených výletů zvykem, nýbrž s ním přišel Jenda.

Pro náš plán se nám podařilo nadchnout i Tomajdu, ale ten nakonec musel stornovat letenku pro nenadálé pracovní povinnosti.

Dva dny poté co letenku stornoval volala Alitalia s omluvou, že nám zbylým letenku ruší a buď nám vystaví novou s přespáním v Říme na náklady Alitalie nebo že dostaneme finanční kompenzaci za zrušení letenky. A tak tedy Tomajda nejenže žádnou kompenzaci nedostal, ale naopak ještě musel za storno zaplatit. Typický příklad toho, že nic se nemá uspěchat :-)

A tak tedy 24.2. přistáváme sami dva v Římě. Víceméně z povinnosti, ani jednoho z nás totiž na památky moc neužije, fotíme Koloseum    a Fontánu di Trevi proslavenou Felliniho filmem Sladký život. Únor neúnor, Řím nás přivítal jarním počasím s příjemnými 15°C. A to jsme byli teprve na půli cesty směrem na jih.

Na druhý den přistáváme v Malaze, kde nás pomeranče a citróny na stromech utvrzují v tom, že tady se nám bude určitě líbit. Pokračujeme dál vlakem do vnitrozemí a po cca 50 min vystupujeme v El Chorru - lezeckém to ráji   .

Na nádraží potkáváme 2 Němce-Jonase a Stephana a hned se jich ptáme jak to tady chodí. Ochotně nám nabízí přespání v jejich pseudodomku bez střechy. A tak ještě nakoupíme plynovou bombu a 10 litru vody a můžem vyrazit. Cesta s plnou polní( Jenda 30 kg, já 20 kg – jsem už přeci jen staší člověk ) do sektoru Makinodromo po Královské lávce ( Caminoto del reyes ) se ukázala být hodně vzdušnou, místy by se dalo říci, že nás i zaskočila. Lávka není ani tak lávkou jako spíš jen železnou konstrukcí  cca 50 m nad údolím , později už betonu příbývá ale ne vždy je zcela kompaktní ,  .

Do Makinodroma se dá jít skrze několik tunelů, ale je to zakázané pod pokutou až 6.000 EUR, jelikož si to tunelem nemalou rychlostí každou chvíli valí místní lokálka  . Nicméně během všedních dnů tudy všichni lezci chodí, neb je to kratší a hlavně pohodlnější. Pozor ovšem na víkendy, to jsou tunely hlídané policií. Taky je dobrý si zjistit, kdy jsou ve Španělsku státní svátky, to jsou tunely hlídané taktéž.

Ubytování v Makinodromu bylo oprandu luxusní, třebaže bez střechy . Té ani není třeba neb se nám nad hlavou klene jeden z největších převisů v El Chorru  . Je tu velká koncentrace cest v osmém stupni francouzské stupnice, což by na naše rozlezení nebylo asi to pravé ořechové. Navíc jsou zdejší osmy zateklé po nedávném vydatném dešti ,což byl další důvod proč Makinodromo zůstalo našeho náporu ušetřeno :-)

Rozlézáme se tedy v sektoru El Invento, který ale nenabízí žadné uchvatné lezení. První cesta za 7a dopadla v Jendově podání více než výmluvně .

Rozhodujeme se tedy změnit lokalitu a stěhujeme se na dno zeleného údolí k řece, ve které teče slaná voda ( nad námi je našim zrakům skryta přečerpávací elektrárna beroucí vodu z moře).

V noci a k ránu je docela zima, ale pro tyto chvíle jsme s sebou vzali kamaráda Jacka z Tennessee . Jack se ukázal být vděčným společníkem. Moc toho sice nanapovídal, ale svou úlohu splnil bezezbytku, tj. do poslední kapky.

Další oblast Las Encantadas nás překvapila vzdáleností prvních nýtů od země. Pěkné lezení na jižních stěnách může někoho odradit cvakáním prvních nýtů v 5 metrech, ne tak ovšem nás pískaře. Vystaveni plné palbě slunečních paprsků nezadržitelně řešíme jeden 6a+ problém za druhým  . A tak zatímco rtuť teploměru nemilosrdně vzlíná ke 30°C, my stoupáme stále dál, výš a hlavně nekompromisně :-)

Arabské schody ( Escalera arabe ), kam vyrážíme další den, nabízí vděčné lezení převážně po dlouhých kolmých a položených plotnách . Občas se najde i převis s krápníky. Nám padnul do oka nádherný 25 m dlouhý sokolík Bladerunner 6a+ . Na druhý pokus také oba dva vylézáme krátké převislé 7a ( Sheik tu dinero ).

Po 3 dnech lezení vyrážíme do místního lokálu kde se podává 13° pivo v litrových lahvích za cenu 2€.V mých blížících se 32 letech je mi skoro do breku. Poprvé od listopadové revoluce si dávám na Západě pivo za cenu stejnou jako doma, ne-li nižší. Jendu, kterému bude teprve 26 let, nechávají mé emoce zcela klidným. Mocnými loky doplňuje tekutiny v dehydratovaném tělu a na lačný žaludek je mu očividně fajn  . Bohužel to samé se nedá říci o druhém dni ráno, resp. kolem oběda , ale máme dnes rest day, takže vše probíhá podle plánu...

Odpočati lezeme další den v perle El Chorra, sektoru Poema de Roca . Lezení je tu opravdu jedna báseň. Kolmé, lehce převislé, hodně převislé po krápníkách až po totální stropy. Začínáme v lehčí spárce za 6b  a pak se vrháme na zdejší klenot po nemž je pojmenovaná celá oblast. Poema Roca ( – leze Sup Šaolínskej) je šestidélkové lezení s první délkou za 7a. Další délky za 7c se na nás klepou, ale s hrdostí sobě vlastní je necháváme ještě uzrát.

Jenda cestu na druhý pokus vylézá, což mě se nedaří a tak alespoň fotím panorama se supy ( – nějaký Polák,  - Jenda). Zbytek dne trávíme v oblasti Albercones, kde je sice jen lehčí lezení v dlouhých plotnách, ale zato se zde usadil zájezd Polek, takže se nám v oblasti nakonec velice líbí.

V El Chorru jsou jen dva krámky kde se dají koupi nějaké potraviny. U Miguela je věčně zavřeno tak nakupejeme v Mercadu Meribel nebo tak nějak, postupně mu říkáme zkráceně U Báby, to podle postarší, ale vždy upravené majitelky. Nicméně máme podezření, že nás pokaždé natáhne. Teď v zimě zažívá žně. V létě tu nikdo není, protože na slunku je 50°C , a tak asi šponuje ceny nahoru aby vyžila v létě. Ke žním značně přispívá právě dorazivší zájezd Čechů, kteří si ze zápraží U Báby udělali druhou hospodu. Bába oficiálně zavírá ve 21:00, ale při takovém zájmu se napřed všech zeptá, jestli si ještě něco nedají, a tak se zavíračka vždycky protahne.

Otvírací hodiny ve Španělsku jsou neodmyslitelně spjaty se siestou, čili od 14-17:00 je všude zavřeno. To Španěl leží doma v klimošce, aby přečkal největší vedra. Pak si odpracuje šichtu do 21:00 a až poté vyráží do ulic užívat života.

O nutnosti siesty se přesvědčujeme další den, kdy se vracíme do Poema de Roca, abych odpytlil stejnojmenou cestu. V sektoru jeskyně je úplně prázdno, neb sem praží slunce takovo silou, že jsme nuceni vypít všech 5 litrů vody aniž bysme vůbec začali lézt. Následný pokus o lezení končí u prvních nýtů z důvodu naprosté dehydratace. Dostal jsme se do stavu, kdy už nestačí den odpočinku, a musím odpočívat dva dny. Ač fyzicky zlomen, hrdě napodobuji afrického lva při odpočinku .

V jednom z dalších odpočinkových dnů razíme opět na Královské lávky dovnitř kaňonu, kde je snesitelněji. Aktivně se tu leze. Cesty se nastupují přímo z lávek ( ,  ). Na konci kaňonu se nastupuje do dalších lávek, které ale již nejsou zajištěny ocelovým drátem. Jejich absence dělá problémy zejména Jendovi, a tak se náš postup znatelně zpomalil (  ). Nakonec stoupáme vzhůru nad kaňon, odkud jen zíráme na nedozírné pahorky Andalusie  .

Pozorný čtenář si zajisté povšimne drtivé nadvlády fotografií s Jendou. Jeho absolutní nezájem o fotodokumentaci mé osoby musím řešit vlastními silami, a tak po cca šesti pokusech jsem konečně spokojen :-)

Cestou zpět opět fotíme lávky (  , ,  ).

A další den opět lezení a opět sektor Las Encantadas. A opět stará známá písnička, tj. palba slunečních paprsků, ...řešíme místní problémy,...rtuť teploměru nemilosrdně nahoru, ...my dál a výš :-)

Náš život se omezil jen na starost co budeme jíst, pít a co polezeme. Zdánlivě lezecké nebe, ale něco tomu chybí. Po cca 10 dnech lezení se na našem, pylem z borovic zaprášeném stanu objevila Jendou jasně definováná podoba tohoto nedostatku  . No a jak teď pokračovat ... vrátíme se zpátky k lezení :-)

Tou dobou už máme dostatečně vyrýsovaná těla, a tak atakujeme cesty vyšších stupňů, abychom zjistili, kdeže jsou naše hranice. Moje budoucí meta zní 7a+, Jenda ji po cca 4 pokusech zdolává v Albercones ( - Little brown baby 7a+) a následně i u Královských lávek, tentokráte na druhý pokus v kolmé zdi s lištičkami a krutým bouldrem  ,,,, .

Ještě ten večer máme sraz uvnitř kaňonu s Jonasem a Stephanem, se kterými jsme se seznámili první den v El Chorru. Kluci nadále bydlí v Makinodromu a ještě donedávna chodili tunely. Jednou je o státní svátek, který byl ve všední den, vyhmátla u tunelu stojící policie. Naštestí si zapsali jen čísla pasů a dostali varování. Příště by to bylo za těch 6.000€.

Kluci si ten den vybrali vícedélkovou cestu ze dna kaňonu , a po jejím dokončení s nimi máme dohodlé focení na převislé spáře ( Iriquieza 7b+ ), kterou jsme viděli lézt Španěláky. Je to prstová spára hodně do kopce s bouldrem na konci ( - Španěláci ). Jenda mocně odsedává ale fotky to jsou pěkný  ( , ,, ,  ). Nevadí, alespoň je motivace na příště.

Poslední den jsme opět na Arabských schodech a užíváme si nádherného lezení po dírách. Podařilo se mi přelézt cestu za 6c stylem OS - leze Sup, - leze Sup . V Itálii by podobná cesta byla asi klasifikovaná max. 6b, ale vem to čert, hlavně že je pohoda  – Jenda,  - Kuba .

Poslední večer je ve znamení loučení s El Chorrem a všemi co jsme zde potkali (-Jonas a Stephan,  – Gorbi a vzadu Pankáč, – Šaolíni ). Nutno podotknouti, že jsme se před tímto večerem dostatečně nabaštili v jediném místním hotýlku, neb jsme se již poučili, že na místní 13° pivo není radno chodit nalačno. Oslava mých narozenin v hotelu mě stála 50€, ale zato jsme ochutnali polévku gaspacho, kuřecí prsíčka s obřími krevetami, jablečný dessert a místní vínečko. To v kombinaci s posledními zbytky Jacka, který nás ten den ráno navždy opustil, mělo později nejmenovaným jedincům zadělat na opravdu pěkné ráno. V hospodě Jenda valil jedno pivo za druhým a kalil jak se na poslední den sluší a patří  . Trochu nerozvážně, chtělo by se nám starším říci, ale což ... taky jsme byli mladí :-)

Následná cesta z hospody domů v půl čtvrté ráno neproběhla bez zádrhelů. Zastávka u pramene se protáhla   , aby se nakonec ukázalo, že má investice do Jendy v podobě obřích krevet byla velice krátkodobá. Byly to doslova vyhozené peníze, resp. krevety :-)  .

Tu noc jsme spali jen pár metrů od hospody neb na delší štreku tu noc Jendovi prostě nezbyly síly. Ráno v 9:00 už stojíme, tedy jak kdo  , na peróně a uzavíráme kapitolu jménem El Chorro 2008.

Jak se říká, život se musí žít a nikoliv živořit.

Kuba